Články k pohřebnictví 


Někdy si na rakev sedne motýl.

Zenith Virago • Autor: Matěj Stránský Petr Třešňák 29. 10. 2016

Před dvaadvaceti lety jí zazvonil telefon, který změnil její život. Zenith Virago si dnes říká deathwalker, tedy něco jako průvodce smrtí, a v rodné Austrálii patří k vyhledávaným organizátorům pohřebních obřadů. O umírání, smrti a roli rituálů v lidském životě učí na celém světě, letos přijela i do Prahy.

Zenith Virago • Autor: Matěj Stránský Petr Třešňák 29. 10. 2016

Kdo vám tehdy zavolal?

Manžel mé nejlepší kamarádky Sylvie. Odjel ráno koupit noviny a mléko, a když se vrátil, našel ji na zahradě mrtvou. Sylvii bylo tehdy třiapadesát, mně pětatřicet, byla něco jako moje starší sestra. Naučila mě spoustu věcí. Ona nebyla nemocná, prostě se jednou ráno vzbudila, šla na zahradu a praskla jí céva v mozku. Manžel zavolal ambulanci, zkusili ji nahodit, ale neúspěšně. Když tělo odvezli do nemocnice, volal mi, jestli se nechci jít s ním na Sylvii podívat. Byla jsem v naprostém šoku.

Žila jste, a dodnes žijete, ve městě Byron Bay, v nejvýchodnějším cípu Austrálie. Jde o vyhlášenou komunitu hippies, jejichž životní styl se hodně liší od většinové společnosti. Projevovalo se to nějak i v přístupu ke smrti?

Jak se to vezme. Hodně z obyvatel města samozřejmě cestovalo do Indie nebo jiných asijských zemí a viděli, že se tam věci dělají jinak. Když se vrátili, ovlivnilo to jejich bydlení, vzdělávání dětí, oblékání, prostě životní styl. Asi by to neřekli, ale v Byron Bay u mnoha lidí převažuje buddhistický přístup k životu. No a když začali hippies umírat, chtěli si i tuhle část života dělat po svém. Jenže to nebylo tak jednoduché. Nikdo moc nevěděl, jak na to. Takže obvyklé rozloučení vypadalo tak, že nejprve proběhl standardní katolický obřad, a pak jsme si udělali báječnou party.

Takhle to bylo i v případě Sylvie?

Právě že ne. Šla jsem se tehdy s jejím manželem podívat do márnice, což byl velmi nezvyklý zážitek. Nikdy jsem mrtvé tělo neviděla, Silvia zemřela náhle, takže vypadala zdravá, a já si musela na ten pohled zvyknout. Pak jsme se rozloučili a vyšli ven. A tam se ve mně najednou objevilo jasné rozhodnutí. Otočila jsem se k jejímu manželovi a řekla: "Tohle nejde, nemůžeme ji nechat cizím lidem. Pohřbíme ji sami."

Všechno na svém místě

Bylo to snadné?

V tehdejší Austrálii šlo o nezvyklý krok. Ale vlastně nebyl tak těžký, když člověk zjistil, jak vyřídit potřebné papíry. Já jsem tehdy pracovala v právnické firmě, vyřizovala různé dokumenty. Papírování mě baví a vždycky říkám, že když si člověk dá do pořádku papíry, může si pak v klidu užít spoustu legrace.

Tohle byla ale nová situace. Jak jste zjistila, co je třeba vyřídit?

Šla jsem po městě kolem pohřební služby a prostě vešla dovnitř. Řekla jsem jejímu řediteli, že moje kamarádka právě umřela a já ji chci pohřbít sama, jestli mi může poradit. A on řekl - ano, ovšem. Zjevně nic podobného nikdy nezažil, neměl ze mě ani dolar, ale seděl se mnou dobrou hodinu nad pěti formuláři. Pomohl mi je vyplnit, vysvětlil mi zákony a předpisy. Nebýt jeho, nikdy by se nám to nepodařilo. Musím říct, že tenhle člověk zásadně ovlivnil můj přístup k životu. Od té doby, když mě lidé o něco smysluplného požádají, neříkám - možná, později nebo uvidíme. Říkám - ano, ovšem.

Řekli vám "ano" i v nemocnici, když jste si přijela pro tělo?

Nechtěli mi ho dát. Ale já jsem trvala na svém a formuláře seděly. Teď už jsem stará, jemná žena, ale když jsem byla mladá, byla jsem bojovnice. Moje oblíbená věta zněla: "Don't fuck with me." Takže takhle nějak jsem jim vysvětlila, že na to máme právo. Dali jsme rakev na vozík, naložili ji do auta. Doma jsme Sylvii umyli a oblékli. Vyrobili jsme vlastní rakev a pak ji převezli do domu, kde žily její dospívající dcery. Hodně jsme plakali. A po třech dnech jsem na hřbitově vedla obřad pod širým nebem s otevřenou rakví. Bylo to silné a nádherné.

Tohle všechno pro vás bylo úplně nové?

Nikdy jsem to nedělala. Ale každý z nás to zná. Musíte to jenom probudit. Tohle dneska učím lidi na svých seminářích - hluboko uvnitř sebe přesně víte, jak se smrtí nakládat, není to nic nového. Je to podobné, jako když přijdete domů, kde je tma, a šmátráte po vypínači. Pak se najednou rozsvítí a vy si oddechnete. Je to váš dům a všechno je na svém místě.

Jaký byl vlastně důvod, že jste se do vedení toho pohřbu pustila?

Měla jsem ji ráda. A druhým důvodem byly její děti. Věděla jsem, že ať je Sylvia kdekoli, měla by starost o své dvě dcery. To má každý. Ale pokud uvidí, že to Zenith vzala do rukou, bude klidná. Lidé, které necháváte za sebou, budou žít dlouhý život bez vás. Když umírající člověk ví, že někdo myslí na jeho děti, může pro něj ta zkušenost být přínosná. Nemůžeme změnit okolnosti smrti, ale dobrý rituál dokáže emoce transformovat. Lidé řeknou, je nám tak moc líto, že maminka umřela, ale měli jsme krásnou ceremonii, mezi stromy a s květinami, zpívali jsme a plakali. Děti jsou přirozeně nastavené k radosti a to, co se snažím od té doby dělat, je umožnit jim, aby mohly projít do další části života a o tuhle radost nepřišly.

Co znamená bejt mrtvej

Často se říká, že dnešní společnost smrt a umírání vytěsňuje. Proč vlastně?

Protože ji v dětství nezažíváme, a není tedy součástí naší zkušenosti. Před lety lidé žili, pak onemocněli, zeslábli a zemřeli. Zpravidla v době, kdy měli malá vnoučata. Dnes je to díky lékařské péči jinak. Lidé zestárnou, onemocní, pak se jim udělá líp, zase hůř, líp... Smrt jako konec života se posunula někam dál. A nevnímáme ji jako přirozenou součást života, ale jako selhání, což je dobře vidět na všech těch výrazech jako "prohrál bitvu s rakovinou". Jako by to byla válka, kterou bychom měli vyhrát. Což ovšem nejde.

Takže jako děti smrt nezažíváme kolem sebe?

Ano. Dřív lidé viděli smrt od dětství. Umírala zvířata, prarodiče, znali to dřív, než vyrostli. Já si myslím, že je to součást role prarodičů - učit vnoučata, co znamená, když člověk zestárne a zemře. Ale protože dnes lidé žijí déle, tohle se přirozeně neděje. Děti nevidí nikoho umírat, jsou většinou už mladí dospělí, když se se smrtí setkají. A když jim třeba náhodou zemře vrstevník při nějaké nehodě, nevědí, jak tu zkušenost pojmout. Když u nás v Byron Bay děláme obřad, máme při něm otevřenou rakev. Míváme ho venku, takže děti k rakvi chodí, dívají se na nebožtíka a povídají si o tom: "Myslíš si, že je opravdu mrtvej? A co to vlastně znamená bejt mrtvej?" Dospělí s nimi v takovou chvíli mluví otevřeně a smrt se stává součástí jejich životní zkušenosti.

Mnoho lidí v Evropě děti v takových chvílích drží stranou, aby je ušetřili zármutku.

To je pro ně ale nezdravé. Myslím, že naše společnost, alespoň v anglosaském světě, kde to znám, klade příliš velký důraz na zármutek jako hlavní emoci spojenou se smrtí. Smrt ale není jenom špatná, je to přirozený přechodový rituál pro toho, kdo umírá, i pro toho, kdo ho doprovází.

Jaké jiné emoce se s ní tedy pojí?

Představte si to jako trajektorii kyvadla - na jednom pólu je zármutek, na druhém radost a někde uprostřed smutek. Při jakékoli ztrátě se většina lidí pohybuje mezi těmito póly. Když někdo zemře po dobrém životě a v pokročilém věku, každý nemusí být smutný. Lidé cítí vděčnost, inspiraci, respekt, někdy úlevu nebo to berou jako příležitost k zamyšlení. Smutek je přirozený, ale není nutné se cítit zoufalý. Každá smrt je jiná a zažila jsem i rodiny, kterým zemřelo dítě, a přijaly to jako situaci, z níž se mohou učit. Takhle to dřív přirozeně bylo, naše kultura nám příliš podsouvá, jak se máme cítit.

Jak smrt prožívají děti?

Je hodně důležité s nimi mluvit. Zejména pokud jim zemře rodič, mohou mít pocit, že je opustil. Je třeba jim vysvětlovat, co se stalo, že maminka s nimi chtěla zůstat, ale její tělo onemocnělo a nepodařilo se ho uzdravit. Děti ve chvílích nemoci rodičů často uzavírají takovou vnitřní smlouvu s Bohem - když necháš mámu naživu, budu hodnej kluk. A máma pak umře a ono se cítí podvedené, potřebuje podporu. Nemusíme pro ně mít všechny odpovědi, ale máme k nim být otevření a pravdiví.

Říkáte, že pohřební rituál je klíč k dobrému vypořádání se se smrtí. Jak to funguje?

Jednoduše. Obřad transformuje pocity. Vidíte tělo naposledy a necháváte ho odejít. Nezaklíníte se do té situace. A k tomu potřebujete rituál, což církev vždycky dobře věděla. Ale všechny ty vnější projevy jako ozdoby, hudba nebo slova jsou jen podporou vnitřní transformace, kdy se bolest mění v přijetí, a to vám umožní se posunout do další fáze života. Samozřejmě, když zemře někdo hodně blízký, člověk bude žít s takovou vnitřní jizvou. Ale dobrá ceremonie umožňuje, aby se jizva mohla hojit a třeba časem mizet.

Být pravdivý

Jak jste s vedením pohřbů vlastně začala?

Po smrti Sylvie se na mě začali spontánně obracet přátelé, kterým někdo zemřel, jestli bych nepřipravila obřad. Velmi rychle se to rozšířilo a za chvíli už mě oslovovali i neznámí lidé. Dodnes jsem vedla kolem tisícovky pohřbů.

Děláte obřady vždycky pod širým nebem?

Celkem často, protože u nás máme skvělé počasí. Ale vždycky záleží, o jaký jde pohřeb, snažím se vnímat jeho energii. Když třeba zemře starý člověk a na rozloučení přijde nějakých dvacet lidí, hodí se spíše menší, uzavřený prostor. Naopak, když zemře teenager a přijdou se rozloučit dvě stovky jeho spolužáků, energie poroste a být někde v parku je rozhodně lepší. Takže záleží na mnoha okolnostech. Když jde například o náhlou, bolestnou ztrátu, židle je váš nejlepší přítel. Venku se většinou stojí, ale abyste se mohl pořádně vyplakat, potřebujete se zhroutit, vestoje dáváte většinu energie na držení těla. Takže takový rituál se také spíš hodí dovnitř.

Zenith Virago • Autor: Matěj Stránský

Jak zvládáte nejtěžší, emocionálně vypjaté chvíle?

Důležité je vědět, že to je proces transformace směrem k úlevě. Měli jsme třeba před pár lety ceremonii, kde seděla asi devítiletá dívenka. Byla se svou rodinou, která intenzivně plakala, a já jsem viděla, že ta dívka je úplně vyděšená a traumatizovaná. Ne smrtí, ale svou štkající rodinou. Chystala jsem se pustit nějakou hudbu a vyzvat lidi, ať jsou v tu chvíli uvnitř sebe se svým smutkem, ztrátou nebo modlitbou, nebo co kdo potřebuje.

Takže hrozilo, že dívenka se vyděsí ještě víc.

Ano. Viděla jsem, že to dítě je pořád ve velké nepohodě, tak jsem ji oslovila: "Suzie, teď pustíme hudbu a lidi budou hodně plakat, ještě víc než teď. Ale potom se budou cítit mnohem líp. Znáš to sama, ne, když se někdy vypláčeš?" Pokynula hlavou. "Tak teď jen poslouchej hudbu a nemusíš vůbec vnímat dospělé. Uděláš to pro mě?" Souhlasila. A tohle přineslo obrovskou úlevu pro všechny. Všichni chtěli, aby dítě bylo v pohodě, a zároveň potřebovali plakat jako o život. Takže takhle drobně se snažím obřad podporovat, aby šel správným směrem.

Co je při tom nejdůležitější?

Být jemný. Respektovat okolnosti. A být pravdivý. Když se třeba někdo sám zabije a takových lidí je dnes hodně, nikdy ve své řeči neskrývám, co se stalo. Neposuzuji to, ale vždycky říkám pravdu. Nemůžete léčit lží nebo nedorozuměním.

Jako hvězdná obloha

V Austrálii máte silnou domorodou komunitu. Učíte se z jejích tradic?

Domorodí lidé vždycky rozuměli významu a posvátnosti smrti. Mě nejvíc inspirují Maorové z Nového Zélandu, mezi nimiž mám spoustu přátel. Způsob, jak zacházejí se smrtí, je nesmírně silný. Oni vezmou tělo nebožtíka na tři dny do sálu svého komunitního domu. Lidé tam s ním společně spí, jedí, žijí. A všichni k němu mluví, řeknou mu úplně všechno: "Ach, Zenith! Ty jsi byla vždycky taková sobecká coura, ale stejně mi chybíš..." Po třech dnech tělo pohřbí a všichni cítí nesmírnou úlevu. Neznám kulturu, která by se smrtí zacházela lépe.

Říká se, že občas se na pohřbech stanou neobvyklé věci.

Ano, někdy přiletí motýl a sedne si na rakev. Někdy se objeví v oceánu velryby a začnou skákat. Nemusíte nic říkat, všichni v tu chvíli rozumí. Ale důležité okamžiky můžete i vytvářet. Jednou jsme třeba měli pohřeb desetiletého chlapce, přišli všichni jeho spolužáci a rodiče mě požádali, zda bych po církevním obřadu neudělala ceremonii pouze pro děti.

Takže když kněz skončil, přenesli jsme rakev do školní haly a děti pak vyprávěly své příběhy o tom chlapci. Jedna vzpomínka byla velmi vtipná, popisovala, jak ten kluk vzdoroval a skočil do bazénu, aby pocákal své rodiče. Všichni se smáli a já jsem řekla: "Tak tenhle smích si teď všichni spojte se vzpomínkou Matthewa." Rozdala jsem pak dětem zlaté nálepky ve tvaru hvězdičky a řekla jim, že mu je všichni společně přilepíme na rakev. Děti běžely a polepily černou rakev, až vypadala jako noční obloha. A pak utíkaly pryč si hrát. Podívala jsem se na rodiče a všichni plakali. Ne kvůli té tragické smrti, plakali vděčností, že se jejich děti cítí dobře. Že si neodnesou hrůzu, ale radost a opravdovost. Tohle je to vnitřní zhoupnutí, které rituál dokáže udělat.

A ovlivní tím náš život do budoucna?

Ano. A také naše vzpomínky. Je to asi sedm let, ty děti jsou dnes na prahu dospělosti. Občas se o tom pohřbu spolu bavíme a oni neříkají - ach, to bylo tenkrát, když se stalo to hrozné neštěstí. Říkají - jo, to bylo tenkrát, když jsme lepili Matthewovi na rakev hvězdičky.

Zenith Virago (59)

V osmdesátých letech prošla zásadní životní změnou - odešla z Velké Británie coby matka od rodiny s dětmi, změnila si jméno a začala žít v australské hippie komunitě v lesbickém vztahu. Od devadesátých let se věnuje vedení rituálů, kromě pohřbů je žádaná i na svatbách. Založila Natural Death Centre, které v Austrálii propaguje přirozený pohřeb a učí provázení obdobím smrti. O jejím životě a práci vznikl dokumentární film Zen & the Art of Dying. Do Prahy přijela na pozvání sdružení Ke kořenům, které propaguje přirozené pohřbívání u nás, a také podpořit místní LGBT komunitu.text...

Převzato z REFLEX vydání 44/2016

Japonec neměl na pohřeb, tak mrtvou matku schovával 9 let v batohu

Devět let měl muž z japonského Tokia v batohu napěchované ostatky své mrtvé matky. Teď mumifikované tělo objevili japonští úředníci, kteří přišli stařenku zkontrolovat. Bylo jim totiž podezřelé, že ženu, která by letos oslavila 104. narozeniny, už dlouho nikdo neviděl.
Japonské úřady mají strach, že hrůzných nálezů přibude. Stále nemohou najít přes dvě stovky starých lidí. Ilustrační foto. Žena zemřela už v roce 2001, ale její syn údajně neměl na pohřeb, tak se rozhodl, že matčino tělo ukryje a úřadům její úmrtí zatají. V batohu nakonec ostatky zůstaly celých devět let. "Když matka zemřela, tak jsem její tělo omyl, pak jsem rozlámal kosti a uložil ji do batohu," popsal čtyřiašedesátiletý muž japonskému listu Sankei Shimbun, co se před devíti lety odehrálo. Muži teď hrozí obvinění z podvodu. Jeho mrtvé matce totiž celých devět let úřady posílaly důchod a speciální finanční dary, na které mají nárok všichni století. Peníze zřejmě skončily právě u syna. Hrůzný nález nebyl zdaleka prvním, se kterým se japonští úředníci v posledních týdnech setkali. Na začátku července objevili mumii muže, kterou jeho potomci třicet let schovávali v posteli. Ani oni stařečkovu smrt úřadům nenahlásili. Japonští úředníci začali před několika týdny obcházet domácnosti nejstarších občanů a aktualizovat seznamy stoletých, kterých je v zemi registrováno kolem 40 tisíc. Ve dvou stech případech stařečky nenašli. Není tak vyloučené, že hrůzných nálezů mumifikovaných těl v Japonsku ještě přibude.

zdroj iDNES.cz


Na Svitavsku ukradli urny i s lidskými ostatky

Šest uren s lidskými ostatky ukradl během minulého týdne neznámý zloděj ze hřbitova v Morašicích na Svitavsku. Motivem k tomuto lidskému hyenismu by mohla být podle policie snaha prodat kovové schránky ve sběrných surovinách. Právo o tom v pondělí informovala mluvčí svitavské policie Anna Štegnerová.  Obdobný případ řešili policisté před časem v Jevíčku také na Svitavsku, kde zloděj ukradl kovové urny. Jejich obsah uložený v plastových nádobách však ponechal na místě. V Morašicích se však pachatel neštítil ukrást urny i s lidskými ostatky. O ztrátě ostatků svých příbuzných informovaly policisty poškozené rodiny v sobotu. "Takový případ jsme doposud nezaznamenali. Dvě z odcizených uren byly měděné, další čtyři z dosud nezjištěné slitiny. Navíc si ze hřbitova zloděj odnesl i schránku na další dvě urny, ta byla prosklená s hliníkovým rámečkem," upřesnila Právu Štegnerová s tím, že by urny mohly skončit ve sběrnách druhotných surovin. Majitelům mimo osobní ztráty vznikly krádeží škody přesahující jedenáct tisíc korun. Policisté případ šetří pro podezření ze spáchání přečinu krádež a hanobení lidských ostatků. Po odcizených urnách pátrá policie. Pachateli za tento zavrženíhodný čin hrozí až dvouleté vězení. V případě organizované skupiny mohou pachatelé skončit za mřížemi až na tři roky.

zdroj: Právo


České pohřebnictví v posledních 25 letech, pohled člena č.211 Sdružení pohřebnictví.  

Rada členů spolku volá potom, aby vedení zhodnotilo minulý vývoj a aby nastínilo výhled spolku dobudoucna. Doposud se tak nestalo a jsme svědky jen obecných a bezcenných zpráv.
Proto člen č. 211 přináší vlastní pohledy s tím, že snad pochopí někteří jiní, co se od nich očekává!!! Pohřebnictví v České
republice po roce 1989 přestalo být výlučně veřejným sektorem a nastalo období prudkého vzniku pohřebních firem - převážně fysických osob. Právnické osoby
vznikaly pomaleji a postupně. Změnu politického systému přežily i některé podniky komunální, které existují i v této době například v Praze či Brně. Vedle toho v průběhu let vznikaly v různých formách komunální podniky, činné v pohřebnictví, i v dalších lokalitách. Bohužel musím konstatovat, že řada komunálních podniků nepatří k tomu nejlepšímu, co by v oboru mohlo a mělo působit. Lokální politici často využívají obor k politickým kličkám a tanečkům pod heslem, že komunální podniky jsou levné etc. Ano některé jsou levné a také špatné co do kvality služeb, vybavení etc. Rozvoj podnikání v pohřebnictví byl z počátku prudký a ne jasně právně upravený, právními předpisy nižší třídy - vyhláškami ministerstva zdravotnictví, které přežily až do doby přijetí zákona č. 256/2001 Sb. a dalších zákonů, což pramenilo právě z přeměny hospodářského a politického systému. Docházelo nejen ke vzniku nových firem - převážně fysických osob - podnikatelů, ale
nastal také čas pionýrského, a nebojím se říci loupeživého, podnikání v pohřebním oboru, protože právní předpisy z doby před rokem 1989 neřešily ani v minimálním rozsahu nezbytnou právní regulaci podnikání
v pohřebnictví, i když se od roku 1991 jedná o živnosti koncesované; těmi jsou v Česku:

a) provozování pohřební služby,

b) provádění balsamace a
konservace,

c) provozování krematoria

d) provozování hřbitova (to již delšídobu není živností - je veřejnou službou měst a obcí v jejich samostatné působnosti).

Období raného podnikání v pohřebnictví trvalo od roku 1990 až do přijetí zákona. č. 256/2001 Sb., o pohřebnictví, který nabyl účinnosti dnem 01. 01. 2002. O jeho vznik se zasloužila část podnikatelů v pohřebnictví, kterým vadily špatné praktiky značné skupiny podnikatelů. Byl to velký a kladný úspěch a nastalo období podrobnějších úprav a hledání cest k zajištění důstojného pohřbívání v Česku. To je třeba hodnotit kladně v době vzniku zákona i nyní jako principiálně správný krok. Bohužel, stejně jako je tomu v celé společnosti, v našem oboru převládalo a dosud převládá u podstatné části podnikatelů, zásadní a zcela negativní "NĚCO". Toto něco je vůle podnikatelů aktivně porušovat normy (právní, technické, odborné, kulturní, ethické i morální, pohled na lidské pozůstatky zemřelých jako na odpad), obcházet Ústavní pořádek ČR, jeho zákony a vytrhávat jen pro vlastní potřebu to, co umožňuje v našem oboru "nic" neplnit, porušovat vše, co lze, a to vše za cenu žádných či nejnižších nákladů a maximálních zisků, a to ještě - pokud možno krácením všech v úvahu přicházejících daní i dávek (sociální pojištění, veřejné zdravotní pojištění), jakož i neplnění jiných zákonných povinností (ex. c. provozování odpadového hospodářství, povinnost mít aktivní pracovně lékařské služby, provozovat přepravy a transporty lidských pozůstatků podle zákona, vyhl. č. 44/1938 Sb. (tzv. Berlínská úmluva) a Sdělení MZV ČR č. 22/20012 Sb. m. s. (tzv. Štrasburská dohoda) etc. Onomu "něco" velmi "pomáhá" nefundovaná a bez zájmu jsoucí státní a další veřejná moc. Zákony jsou bezzubé a ukazuje se, že veřejná moc sama umožňuje nepořádky tím, že vůbec v našem oboru nevymáhá dodržování práva (zákonů ....). Pak se nelze divit, že v našem oboru je tolik nepořádku, nejasností, a to v takovém rozsahu, který jest nutno pojmenovat pouze slovem "bordel". Lze to dokumentovat na příkladu špatného působení člena spolku č. 32 z Kroměříže, byť musím konstatovat - působení jak na hraně zákona tak i contra legem; veřejná moc i v tomto případu jasně prokázala sama sobě i nám všem, že je za stavu de lege lata bezzubá (při činnosti orgánů ochrany veřejného zdraví i
živnostenských úřadů). Co mám na mysli v tomto příspěvku konkrétně a na co chci poukázat se znalostí věci? Člen spolku, fysická osoba, č. 32 přišel, pochopitelně nechtěně, do kontaktu a konfliktu s naší firmou - členem spolku č. 211. Případ je prostý. Člen č. 32 měl ve faktickém držení držení lidské pozůstatky zemřelé státní občanky Velké Británie A.E. D. od 19. 08. 2015, snad s přáním, že by si u něho někdo objednal repatriaci zemřelé do Británie. Ač má koncesi k provozování pohřebníslužby, neučinil, co ex lege učinit byl povinen: Po 96 hodinách neoznámil městu Kroměříž, že nastaly právně významné skutečnosti uvedené v § 5 odst. 1 a odst. 2 zákona o pohřebnictví ("ZOP"), neuložil lidské pozůstatky do chladícího zařízení s teplotou nejméně -10
Cº po sedmi dnech od úmrtí (tělo měl v držení 10 dnů!!!), čímž konal proti ust. § 7 odst. 1 písm. f) ZOP; že nemrazil lidské pozůstatky dokládá jeho vlastní daňový doklad - faktura ze dne 28. 08. 2015 - mrazící box neúčtoval, v důsledku jeho činnosti byly lidské pozůstatky napadeny téměř ze 100 % hnilobou, uložil lidské pozůstatky do silikonem uzavřené zinkové vložky, ač mu to ZOP
neukládal a neukládá a jde o postup odborně zcela nevhodný, kterou navíc vnutil členu č. 211 proti jeho vůli a činil obstrukce - obcházel zákon, a  ukládá lidské pozůstatky u poskytovatele zdravotních služeb - firmy, kterou
z ½ vlastní on a z druhé ½ jeho manželka Prosektura Kroměříž s. r.o., IČ 29313406, čímž porušuje i obchází ust. § 7 odst. 3 ZOP. Co je na tomto případu nejhorší, že veřejná moc nebyla a není de lege lata schopna postihnout taková
jednání, neboť nemá hmotně právní a ani procesní právní prostředky k postihu contra legem postupů. Krajská hygienická stanice Zlínského kraje ke stížnosti na jednání člena č. 32 sdělila svým dopisem členu č. 211 ze dne 29. 09. 2015, že "...nemá...kontrolní ani sankční pravomoci." a že postoupila věc Obecnímu živnostenskému úřadu v Kroměříži k postupu podle § 27 ZOP a zák. č. 455/1991 Sb. O přezkoumání jejího postupu bylo požádáno MZ ČR, které sdělilo členu č. 211 dopisem ze dne 09. 02. 2016, že postup KHS Zlín byl podle platného práva v souladu se zákonem a není důvod postup dále přezkoumávat. Kladně je třeba hodnotit však skutečnost, že MZ ČR vůbec písemně reagovalo, neboť zpravidla pouze mlčí a mlčí!Obecní živnostenský úřad v Kroměříži ve věci postupoval uvážlivě a methodicky. Po shromáždění listin zahájil se členem spolku č. 32 správní řízení s přihlédnutím k zák. č. 455/1991 Sb. Nakonec došlo u tohoto správního orgánu k tomu, že správní řízení bylo zastaveno. Podstatné je, že tento úřad ve
svém sdělení členu č. 211 ze dne 11. 03. 2016 sdělil mimo jiné tyto skutečnosti - cituji:

"Tento případ každopádně otevřel otázku kompetencí jednotlivých dozorových orgánů s vazbou na poskytování pohřebních služeb. Např. v případě živnostenských úřadů vyvstala otázka, zda mají oprávnění řešit delikty výhradně ve smyslu § 26 ZoP, či zda lze aplikovat příslušná ustanovení živnostenského zákona o dodržování podmínek udělení koncese na celý rozsah zákona o pohřebnictví (tak, jak jsem postupoval při zahájení SŘ). Toto bude předmětem dalších jednání.".

Když kontroluje ex. c. Česká obchodní inspekce ("ČOI"), je to jistě záslužné, ale skutečná její kontrola pro náš obor (ve smyslu zák. č. 256/2001 Sb. / i "ZOP" či "ZoP") není přínosná, protože se kontroluje jen papírově a jen ty věci, které nejsou ve vztahu k našemu zákonu. Pro obor jsou takové kontroly de facto k ničemu, jen se trvá na zákonu o ochraně spotřebitele č. 634/1992 Sb., který považuji také za velmi důležitý ve vztahu ke spotřebitelům, na které
firmy z našeho oboru často skutečně kašlou, nicméně pro know how a "HW" našeho oboru přímo jsou nepodstatné. Zpět trochu do minulosti: V určité době se začaly firmy v oboru rozčleňovat na firmy jednak malé, střední a velké a jednak na firmy bez perspektivy do budoucna (tzv.
zlatokopy) a firmy s perspektivou existence v budoucnu a s rozvojem firem v oblasti know-how a methodických postupů při provozování pohřebních služby, pohřbívání, repatriacích zemřelých z a do Česka, při ošetřování těl zemřelých - thanatopraxi, jakož i provozování krematorií a hřbitovů. Firmy se rozdělily zásadně do skupin:

a) bez zájmu o obor s cílem jen maximálně vytěžit, co lze a v krátké době,

b) firmy s perspektivou na 10 - 20 či nejvíce 30 let a

c) na firmy s výhledem do budoucna, spojené s budováním firem komplexně vybavených se zpracováním postupů při provádění všech činností ex. c.
provozování pohřební služby, pohřbívání i souvisejících činností (např. technické vybavení, nemovitosti - márnice, vlastní smuteční obřadní síně, vlastní floristika, bezpečnosti zaměstnanců při práci, péče o zaměstnance atd.). Do vývoje v českém pohřebnictví již i v 90. letech započala zasahovat naše společnost a rodina jednak budováním své firmy jako firmy vzorové ve všech směrech a firmy,
která přinášela a přináší theoretické i praktické vědomosti z oboru z jiných států světa a aplikuje je úspěšně v Česku. Od roku 1993 se šířily těžce - leč trvale poznatky o vybavení pohřebních ústavu, o způsobech práce kolegů, oblékání, theoretických vědomostech i praktických dovednostech a znalostech. Nicméně a bohužel pro všechny na celostátní úrovni nevznikl v Česku nikdy systém vzdělávání v pohřebnictví na úrovni Německa, Velké Británie, Francie či USA atd. Na rozvoji naší firmy a dalších firem, které se rozhodly změnit styl své práce v kvantitě i kvalitě, mělo a má zásadní význam úzká spolupráce zejména s německým federálním spolkem pohřebníků (Bundesverband deutscher Bestatter e. V. - www.bestatter.de) a jeho odbornými organisacemi, studium části podnikatelů v různých kursech a seminářích, včetně šíření odborné literatury SRN, Francie, Itálie, Velké Británie, USA, Španělska apod., která doposud v žádné podobě v Česku nebyla. Jiní podnikatelé v té době i stále doposud, až na výjimky, "vynalézali a vynalézají", co bylo jinde již známé a praktikované. K rozvoji oboru přispěly účasti firemní účasti, jakož i dalších několika kvalitních pohřebních ústavů, na odborných výstavách Funéraire v Paříži, FUNEXPO v Lyonu, TanExpo v Bologni, National Funeral Exhibition v Anglii, PIETA Dresden etc. etc., a zejména pravidelná a opakovaná účast naší firmy v pozici vystavovatele na odborných výstavách BEFA v letech 2000,
2005, 2010 i 2014, které z našeho podnětu navštívila i řada podnikatelů z Česka. Od zásadní novely zákona o pohřebnictví zák. č. 67/2006 Sb. započal další positivní pohyb mezi firmami směrem ke zkvalitnění služeb. Podniky se projevovaly různě. Řada z nich pokračovala a pokračuje v tom, co považují za dobré a pro klienty za dostačující, a naproti tomu řada podniků, bohužel zatím stále ta menší část, nastoupila cestou odlišnou, při které do firem pořizovaly pohřební
automobily pro obřady i technické potřeby, opatřovaly si vlastní nemovitosti, technické vybavení a nastoupily na cestou prohlubování kvalifikace studiem a kurs pro řečníky, pro osoby provádějící hygienické zaopatření těl zemřelých, posmrtné masky, otisky rukou či prstů etc.). Právě naším masivním působením i činností spřátelených firem v oboru, nastalo v Česku další pnutí, kdy dobré a kvalitní podniky, v tom nejlepším slova smyslu, bez ohledu na velikosti firmy, se vzdalují těm, kdož zůstávají ve vývoji stát na místě či přešlapují. To souvisí s povahou lidí v Česku, s nechutí investovat cokoliv do čehokoliv, není-li stoprocentně zajištěn okamžitý zisk, neochota se vzdělávat s tvrzením, že lidem stačí to, co špatné firmy produkují a považují to za dobré. Rozevírají se tak nůžky mezi firmami. K tomuto vývoji musím konstatovat, že pro rozdílnost zájmů obou uvedených skupin mezi podnikateli dochází na jedné straně k úpornému držení posic na trhu těch nedobrých a na straně druhé k přesunu z nedobré skupiny do skupiny kvalitních firem, protože řada firem zjistila, že sázka na kvalitu služeb, vzdělání a informace je určující tendencí budoucího vývoje a přežití na relevantním trhu pohřebnictví. Je potěšující, že skupina firem se skutečným výhledem pro futuro a se stálým vlastním zdokonalováním se zvětšuje a tlačí na další právní úpravu  pohřebnictví v nyní připravované novelisaci zákona o pohřebnictví. Na práci se podílejí kvalitní podniky, které spolupracují při tvorbě novely s Ministerstvem pro místní rozvoj v Praze, poslanci a senátory parlamentu ČR, s odborníky ze souvisejících oborů, s církvemi atd. Boj je to tuhý! Cílem navrhované novely není z mého pohledu pouze a jen tzv. tuhá regulace vztahů, ale nastavení jasných kvalitativních a kvantitativních mantinelů - pravidel tak, aby podmínky všech firem byly a musely být zásadně stejné a přitom byla poskytnuta a zaručena i možnost, že se firmy odliší pouze vyšší kvalitou i rozsahem služeb v oboru pohřebnictví. Tyto zásady prosazuje, i proti vůli úředníků MMR, skupina zástupců firem v pracovní skupině, já i moji přátelé z oboru. Při této činnosti se hojně využívá německých theoretických, informačních i praktických zkušeností, využívá se odborná literatura Fachverlag des deutschen Bestattungsgewerbes GmbH, i jiných vydavatelů, právní řád Německa a jednotlivých spolkových zemí pro obor pohřebnictví, jakož i literatura anglická, americká, francouzská etc. Z hlediska informací, vědomostí osob apod., jakož i odborné literatury se stav mění zvolna, ale v posledních 4 - 5 letech positivní trend nabírá na síle. Stoupá prodej zahraniční odborné literatury mezi lidmi z oboru i mimo obor. To je logický důsledek "boje" v oboru mezi "dobrem" a "zlem". Nelze opomenout krematoria, kterých je v Česku 27, z toho 4 jsou soukromá a zbylá jsou vlastnictvím měst a obcí, často provozovaná nájemci. Mezi provozovateli krematorií však není příliš zájmu o rozvoj. Krematoria se soustředí na získání klientely ve směru, aby bylo lze provádět zpopelňování, aby bylo co "pálit"; je to zřejmé z počtu krematorií a počtu zemřelých (cca 110.000 úmrtí a 27 krematorií s cca 54 kremačními pecemi) při průměru pohřbívání v Česku zpopelněním cirka 80 %). V neposlední řadě jsou zde výrobci rakví. I zde chybí odvaha říci ne papírovým rakvím a všemu nekvalitnímu; proč? Proč výrobci rakví netáhnou kvalitu rakví vzhůru a zohledňují ty špatné provozovatele pohřební služby? Rád bych slyšel jejich odůvodněná stanoviska. Musím jasně říci, jde to velmi dobře bez papírových rakví a jiného hnusného zboží!!! Než se pokusím nahlédnout do budoucnosti, činím zmínku o pohřebištích veřejných či neveřejných. Veřejná pohřebiště jsou veřejnou službou lokálních autorit pro obyvatele, kterou zajištují obce a města a příliš změn se zde neodehrává tak prudce, jako je tomu v ostatních živnostech v pohřebnictví, kde převládá soukromý sektor. Zájem o vzdělání u obcí a měst není valný. Agendu pohřebnictví vykonávají poslední úředníci z posledních a není zájem je vybavit informacemi a vzděláním, když to není zadarmo a stojí to tedy peníze!!! To je zrůdné myšlení této části veřejné moci. Do pohřebnictví pak zasahují i zákony - např. o zdravotních službách č. 372/2011 Sb., o specifických zdravotních službách č. 373/2011 Sb. atd. a občanský zákoník č. 89/2012 Sb., účinný od 1. ledna 2014. Bohužel zatím se zejména provozovatelé pohřebních služeb - až na výjimky - nesnaží řešit mezioborové problémy především ve věci stavu lidských pozůstatků, jejich hniloby, vytékajících tělních tekutin z těl apod. O dosavadním vývoji by bylo možné psát více. Není pro to dost místa, ale na rozvoji oboru pohřebnictví v Česku má esenciální vliv činnost naší firmy, dalších dobrých firem a spolupráce v mezinárodním rozsahu s osobami a organisacemi v Německu, Británii etc., i když se to některým členům spolku nezdá. Vidíme příklon řady firem k naší filozofii podnikání v tomto oboru. Vliv naší firmy je stále větší a postačí připomenout ku příkladu, že již několik let absolvují praktickou výuku v balsamování v naší firmě uchazeči/studenti ze SRN, Slovenska etc. ve více týdenních kursech pro získání kvalifikace osoby provádějící balsamaci a konservaci (balsamovač, geprüfter Thanatopraktiker, embalmer). Tato úzká spolupráce má zásadní positivní vliv na všechny zúčastněné osoby. Pohřebnictví se v Česku pomalu a jistě nabírá positivní směr, byť jde o cestu trnitou, mnohdy bolestivou a snad i někým chápanou jako škodlivou. Rozhodně se pomalu daří vytlačovat tzv. diskontní pohřbívání a diskontní ceny. A pro tyto cíle stojí za to bojovat. Perspektivy do budoucna vidí každá firma pochopitelně individuelně jinak. Co je třeba zdůraznit pro futuro zejména jako nosné cíle:

Za prvé:

Je nutné všemi právně dovolenými a nezakázanými prostředky prosazovat - při respektování individuelních přání zemřelých a objednavatelů - rituály, které respektují a realizují rozloučení se zemřelými bez ohledu na formu, vyznání či stav. Pohřbívání bez jakéhokoliv obřadu je nutné považovat za lidsky a společensky nepřijatelné. Úpravy těl zesnulých a jejich výstavy jsou bezpodmínečně potřebné a nutné; je třeba je nahlížet jako esenciální. Tak bude nejlépe zajištěna kontrola v oboru přímo našimi klienty, kteří nepochybně dobré služby budou popisovat i jiným osobám!!! V té souvislosti je třeba, aby provozovatelé pohřebních služeb projevovali péči o těla zemřelých - lidské pozůstatky již v době, kdy je přebírají od provozovatelů zdravotních služeb či ústavů sociální péče tím, že těla nacházející se špatném stavu nechají "opravit" na pathologiích - odděleních či ústavech soudního lékařstvích etc., aby z nich nevytékaly tekutiny, byly odstraněny drény, kanyly či cévky, těla byla řádně umyta a zašita, jak to ukládá ZoP etc.

Za druhé:

Za nezbytné se považuje soustavné, kvalitní a stupňovité vzdělávání osob činných v oboru studiem (v Česku jsou dvě střední školy, kde lze pohřebnictví studovat jako maturitní obor) či získáním profesní kvalifikace podle příslušných zákonů, eventuálně studiem v zahraničí.

Za třetí:

Zásadním způsobem prosazovat hygienické zaopatřování zemřelých na profesionální úrovni, včetně balsamování jejich těl, v přípravě k obřadům v otevřené rakvi (Thanatologie, Embalning, Thanatopraxie, Einbalsamierung).

Za čtvrté:

Zřídit a provozovat vzdělávací centrum pro obor pohřebnictví na jednom místě a s jednotným zaměřením a širokým působením. Činnost a zkušenosti zařízení BDB e. V. - BAZ v Münnerstadtu nám budiž vzorem.

Za páté:

Zpracování a propracovávání zásadní methodiky způsobů pohřbívání podle vyznání osob či osob bez vyznání, do hrobů a hrobek nebo zpopelněním v krematoriu; přitom plně respektovat ČSN EN 15017 "Pohřební služby - Požadavky".

Za šesté:

Dosáhnout vybavení všech firem na relevantním trhu potřebným HW a SW na základním - tedy zákonném minimu- a v určující rovině (v oněch mantinelech). Přitom na odlišnosti lze nahlížet positivně jen ve směru kvalitnějšího vybavení i vyšší kvality služeb.

Za sedmé:

Dosáhnout změny postoje dotčených osob k jejich vzdělání, informacím, jazykovým dovednostem a znalostem (ty jsou v Česku bohužel dosud na nízké úrovni).

Za osmé:

Zejména provozovatelé pohřební služeb - přestat se stydět za to, že jsou tzv. "pohřebáky" a naopak propagovat směrem k veřejnosti dobré služby a nikoliv jen, často i klamavou, podbízivou reklamu nedobrých služeb. Řada podniků se má čím pochlubit - tak to budiž ukázáno veřejnosti v tisku, rozhlasu, v knihách etc.

Za deváté:

Rozvíjet stále a intensivněji oborovou a lidskou spolupráci, výměnu informací a zkušeností s BDB e. V. i dalšími profesními organisacemi na úrovni světa, Evropy, jakož i států a v něm působících organisací všude tam, kde je k tomu oboustranná vůle a zdroj informací a poznatků, které mohou všichni zúčastnění využít i realizovat. Zde spatřuji nezastupitelnou úlohu BDB e. V., jeho organisací i pracovníků, kteří se zájmem pracují na lepším pohledu na obor pohřebnictví, jako esenciálním obortu pro každého člověka a populaci z různých důvodů, ale především z úcty k člověku, jeho životu, který skončil a k tomu, co zanechal svým blízkým a přátelům. Cestu nám ukázala, ukazuje a bude ukazovat například profesionální a vysoce erudovaná činnost Dr. Rolfa Lichtnera, generálního sekretáře BEDB e. V. a jeho schopnost vidět do vzdálenější budoucnosti společně s námi všemi. No a co náš spolek za posledních 25 let? Kromě přípravy zákona a pouze některých více výrazných či nevýrazných aktivit - NIC!!! V rámci spolku působí někteří členové individuelně ku prospěchu oboru. To je však nutno hodnotit jako jejich "plus", protože spolek se neangažoval. Vedení spolku zejména v posledních letech zklamalo nejen mne a naší firmu, ale i více členů z řad těch, kteří mají jinou představu o činnosti spolku. Pokud spolek nenabere nový dech a nezmění postoje - což je zejména úloha vedení a je pro to nejvyšší čas, hrozí, že se ze spolku stane mrtvý pták, který ale z popela již nevstane. Bájný pták Phoenix zde
asi - podle dosavadní agónie - vzlétnutím nehrozí. No uvidíme.

autor:

Dr. Mgr. Petr RAMBOUSEK, MBIE, Pohřební ústav AURIGA®

spol. s r.o., člen č. 211 SP

Jak ekologicky opustit tento svět: kremace za nízké teploty a kompostace

Evropští vědci vyvinuli dvě nové metody pohřbu. Jejich cílem je zajistit, aby rozkládající se lidské ostatky co nejméně zatěžovaly životní prostředí. Jejich podstatou je kremace za nízké teploty nebo kompostace. Odpočívejte v pokoji...a ekologicky. Oba dva postupy popisující, jak "ekologicky" opustit tento svět, jsou publikovány v červencovém čísle odborného časopisu Americké chemické společnosti (American Chemical Society). Prvním z nich je kremace za nízkých teplot, druhý způsob poskytuje návod jak dosáhnout nebývale rychlého a přitom účinného rozložení tělesných zbytků uložených v zemi. Editorka časopisu Sarah Evertsová poukazuje na na to, že na světě existuje jistá, poměrně početná skupina lidí, kteří si dělají starosti, jak s nimi bude naloženo po smrti. Respektive jak jejich tělesné pozůstatky budou zatěžovat okolní prostředí. Při klasické kremaci se totiž spaluje velké množství paliva a do ovzduší uniká oxid uhličitý, který někteří považují za hlavní skleníkový plyn. Kromě toho se při žehu též uvolňuje toxická rtuť ze zubních plomb. A ani to není všechno. Jak poznamenává Evertsová, některým lidem také vadí formaldehyd a další jedovaté látky, které pohřební služby často používají při přípravě těl na pohřeb. I ty mohou podle nich kontaminovat okolí hřbitovů.

Kremace za nízkých teplot. Místo tepla vznikajícího při hoření využívá první metoda k likvidaci tělesných ostatků chemicky vysoce reaktivních zásaditých látek, které tělo doslova rozpustí. Celý proces přitom probíhá jen za teploty kolem 180 ºC, což je oproti 1000 stupňům, které vyžaduje klasická kremace, opravdu málo. Zpopelnění, pokud o něm ještě lze hovořit, je energeticky úspornější a nežádoucí emise škodlivých plynů jsou omezeny na na minimum. Těla se ukládají do ocelových rakví spolu s hydroxidem draselným a veškeré děje se odehrávají za vysokého tlaku asi 10 barů.

Posmrtná kompostáž. Ovšem nabízí se i jiný způsob, jak ekologicky odstranit těla zemřelých. Výsledný produkt sice na první pohled tak trochu připomíná zahradnický kompost, ale zdá se, že jde o velmi účinnou metodu rozkladu. Tělo se při ní nejprve zmrazí ponořením do tekutého dusíku a poté, až prokřehne, ho vibrace roztříští na malé kousky. Pak je přeneseno do vakuové sušičky, ve které je zbaveno vody a dalších jedovatých látek včetně formaldehydů, rtuti a jiných kovů. ...za necelý jeden rok už nelze ostatky odlišit od okolní půdy... Vzniklé zbytky jsou nakonec spolu s rakví z kukuřičného škrobu pochovány do země. Vědci zaručují, že neuběhne ani celý rok a ostatky už nelze odlišit od okolní půdy. Ekologické principy v dnešní technologicky rozvinuté společnosti nacházejí uplatnění ve všech oborech lidské činnosti. Dokonce i v pohřebnictví, jak o tom svědčí příklady ze Spojených států a několika evropských zemí (mimo jiné Švédska a Německa), kde budou obě výše zmíněné metody už brzy uváděny do praxe.

zdroj: pubs.acs.org


Seminář "POSMRTNÉ MASKY"

Žena se chce soudit s nemocnicí o pohřeb svého dítěte .  

Českobudějovická nemocnice se v úterý ohradila proti nařčení 41leté ženy, podle které nechalo zdravotnické zařízení pohřbít její mrtvé dítě bez jejího vědomí. Žena na nemocnici podala trestní oznámení. Vedení českobudějovické nemocnice reagovalo tiskovou konferencí na nařčení 41leté Hildegardy Šimáčkové z Milínova na Klatovsku, že nechala pohřbít její mrtvé dítě bez jejího vědomí a předčasně. Žena nemocnici nejprve podezřívala, že tělo ztratila, protože když si ho chtěla vyzvednout, nemocnice tvrdila, že jej nemá. Jak uvedl předseda představenstva Břetislav Shon, nemocnice v žádném případě nepochybila. Čekala i kontaktovala matku mrtvého dítěte s tím, zda uspořádá pohřeb, když se tak nestalo do čtrnácti dnů, předala mrtvé dítě pohřební službě k zajištění pohřbu. "Máme podrobnou dokumentaci k tomu, že jsme postupovali podle předpisů i zákona," sdělil novinářům Shon. Dále poznamenal, že zákon stanoví pro sjednání pohřbu lhůtu 96 hodin od sdělení úmrtí dítěte. "Matku jsme propustili z nemocnice po osmi dnech od úmrtí dítěte a znovu jsme ji upozornili na to, že by měla pohřeb sjednat. Dítě jsme nechali pohřbít po čtrnácti dnech a teprve o tři dny později kontaktovala patologii pohřební služba sjednaná matkou," upozornil Shon.

zdroj: Právo

Nová publikace otevírá zapovězené téma o posledních věcech člověka

Křest nové publikace v kavárně Caffe Trieste.  Přiblížit témata umírání, smrti, pohřbívání a truchlení bez tabuizovaných klišé - takový byl záměr autorů publikace O posledních věcech člověka. Datum jejího slavnostního křtu připadlo symbolicky na svátek Památky zesnulých. "Umírání, smrt i truchlení jsou v naší společnosti stále ještě okrajovými tématy. Mezi laickou i odbornou veřejností převládá povědomí, že je lepší o těchto věcech mlčet. Naše publikace chce podpořit diskusi o těchto tématech, které nejsou dostatečně reflektovány," uvedla hlavní autorka publikace Naděžda Špatenková z katedry sociologie, andragogiky a kulturní antropologie filozofické fakulty.  Široký rozsah thanatologie jako interdisciplinárního oboru o smrti a jejích fenoménech podle Špaténkové přesahuje možnosti jediné publikace. "Přesto jsme se pokusili postihnout danou problematiku komplexně - od fáze pre finem, přes in finem až po fázi post finem, která zahrnuje péči o mrtvé tělo, pohřební rituály a doprovázení pozůstalých," přiblížila autorka záběr publikace. Monografie, na níž se podíleli členové olomoucké katedry i přední odborníci z dalších univerzit a praxe, zahrnuje výstupy empirických a klinických šetření i teoretické poznatky z různých vědních oborů. Terminologicky vymezuje thanatologické pojmy, seznamuje s potřebami umírajících a pozůstalých i s tématy dědictví či poradenství. Kniha je určena lidem z akademické sféry i společenské praxe. Přestože nejde o klasickou učebnici, má ambice oslovit také studenty pomáhajících profesí. "Umožňuje nacházet informace, inspiraci a seznamovat se s nejrůznějšími jevy, procesy a principy thanatologie, klást si otázky a hledat odpovědi, setkávat se zkušenostmi a doporučeními praktiků, badatelů i vzdělavatelů," doplnila Špatenková. Publikace je jedním z výstupů projektu Prožívání a zvládání signifikantní ztráty podpořeném Fondem pro podporu vědecké činnosti filozofické fakulty. Její křest v kavárně Caffe Trieste proběhl za účasti tří "kmotrů" - Jana Štěpána, Dušana Šimka a Jindřicha Štreita, který ke křtu připravil tematickou výstavu fotografií.

zdroj: Žurnál Online


Lámání kostí nebožtíků? Šlechtová a "šéf pohřebáků" se do sebe tvrdě pustili. Více zde. 


Když funerální etika dostane na "Prd....L"

Šokovaný pozůstalý z Plzně: pohřebáci mi odmítli odvézt mrtvou mámu! Ivanu Mazákovi (47) z Plzně zemřela maminka Marie (†75). Jeho bolest znásobilo chování pracovníků pohřebního ústavu. Když jim oznámil, že nemá peníze a půjde o sociální pohřeb, tělo nepřevzali a odjeli. "Maminka zemřela ráno. Lékař, který ji ohledal, pak zavolal pohřební ústav Pieta. Když ale jeho pracovníci zjistili, že nemám na pohřeb peníze, odjeli a maminku mi tady nechali," svěřil se Blesku Mazák. "To jsem nečekal. Byl jsem v šoku. Nemohl jsem uvěřit, že je to pravda. Prý to tak ale mají nařízené od svých šéfů. Když pozůstalí nemají peníze na normální pohřeb, ale jen na sociální, mrtvoly nemají brát," dodal Mazák. S mrtvou tak Mazák strávil v bytě celý den. Sháněl firmu, která by mu nebožku odvezla. Po devíti hodinách pak požádal o pomoc plzeňský ústav Jiří Souček. "V sedm hodin večer mi přišla podivná SMS, kde stálo: Prosím, odvezte mi maminku, ona tady leží na zemi. S něčím podobným jsem se ještě nesetkal. Ale nedalo mi to a zavolal jsem zpět," vylíčil Souček. "Byl jsem zoufalý. Pan Souček naštěstí v krátké době přijel a maminku si odvezl," zakončil Mazák. Hrozné praktiky Podle Součka by se pohřební ústavy takhle chovat neměly. Blesk požádal o vyjádření i druhou stranu. "Já se k tomu vyjadřovat nebudu. Na shledanou," řekl jednatel plzeňského pohřebního ústavu Pieta Kamil Kuna a položil telefon. Mrtvolu Mazákovi maminky nakonec odvezl plzeňský pohřební ústav Jiří Souček.

zdroj: Blesk